Sárinka oslavila 19. března 6 let! Oslavy měla dokonce 3 – první u babičky a dědy v Kamenici, kdy s námi přijeli slavit i 3 sestřenice, 2 strejdové a teta. Dort byl s jahodami a lentilkami, takže pro Sáruš naprostá lahoda. Druhou měla doma ve Frýdku s celou rodinou, další babičkou a dědou, dalšími dvěma strejdy, bratrancem a tetou. Bylo veselo, dárků habaděj a dort (spíš pokus o dort – viz foto 😀) byl znovu s lentilkami a jahůdkami, takže co víc si přát? 
No a třetí oslavu měla Sárinka ve školce. Ráno, když přišla ve svých krásných narozeninových šatičkách do třídy, se k ní děti seběhly a začaly ji objímat. Sáruš pak vytáhla čokoládky, lízátka, ovoce a dětský šampus a začalo se slavit 
. Musím říct, že mě to neskutečně dojalo – to, jak Sárinku děti ve školce berou a přijímají, i to, jak se s nimi zvládla o ty dobrůtky rozdělit, protože to není zrovna její silná stránka .
A jaký byl tedy ten nejoblíbenější narozeninový dárek?
Kromě krásných šatiček hlavně knížky o Spievankově, které teď naprosto miluje. Jsou to dva Slováci, kteří zpívají písničky a mají několik filmů. A Sárinka momentálně nechce koukat na nic jiného, než na ně (každý den po obědě si teď pouští už několik týdnů Spievankovo 3). Kromě 4-dílné obrázkové knihy o ročních období ve Spievankově dostala novou Albi tužku (tu starou jsme před nedávnem někde ztratili) a Albi knížku o čem jiném než o Spievankově 🤓😀. Ještě obruč hula hoop má velký úspěch a lístky na koncert dalších dvou oblíbených zpěváků Smejka a Tanculienky.
Světový den Downova syndromu
Proběhl taky Světový den Downova syndromu 
. Víte, že se mu říká taky Ponožkový den? Proč vlastně? 
Nechci ale, aby se to scvrklo na ponožky. Chtěla bych, abychom se o Downově syndromu běžně bavili, abychom věděli, že to není žádná katastrofa ani konec světa, abychom měli povědomí o tom, že i s touto diagnózou se dá žít pěkný a naplněný život. A že vás naopak život s dítětem s takovou diagnózou nesmírně obohatí. Že lidi s Downovým syndromem netrpí, že nejsou agresivní, že jsou víc podobní své rodině než ostatním jedincům s touto diagnózou. A že vás dokážou zahrnout obrovskou láskou. A abychom tohle všechno dokázali jednou předat i svým dětem.
Ano, opakuji to pořád dokola. Ale vím, že denně dochází k potratům těchto dětí, a že je to často kvůli strachu z odmítnutí, strachu z neznáma, strachu z věcí, které třeba vůbec nejsou pravda, ale které má spousta lidí o této diagnóze stále v povědomí. Třeba to, že jsou děti s DS nevzdělavatelní, nevychovatelní, agresivní, neschopní normálních vztahů nebo zařazení se do společnosti.
Včera jsem slyšela nádhernou definici smyslu života: „Život je jen trocha času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat a připravili se tak na setkání s věčnou Láskou.“ (abbé Pierre)
Nádhera. Respektujme ostatní a mějme je rádi i přes to, že jsou jiní. Že nezapadají do našich škatulek. Že nám něčím vadí, nelíbí se nám, jsou nám nesympatičtí. Snažme se v nich najít to dobré, to, v čem nás můžou inspirovat a obohatit, snažme se pochopit, proč se chovají zrovna tak, jak se chovají, ať už je za tím zranění z minulosti nebo třeba jiný počet chromozomů, jako u naší Sárinky… 
"Klídek, je to jen extra chromozom" 