Sárinka je už potřetí starší ségra. A to měsíc předtím, než oslavila své páté narozeniny. Narodila se nám třetí princezna, to asi proto, že každý správný král má přece tři dcery 
. Jmenuje se Stellinka, což je v překladu hvězda, tak kéž září nejen nám, ale i všem ostatním, které na své cestě životem potká. Zatím se jí to daří ❤️.
proč je to teď jednodušší, než když se narodila ta třetí – Sofinka?
Spousta lidí (no vlastně všichni) se nás ptá, jak to zvládáme. Upřímně – zatím žijeme! 😉 Ale ne – momentálně je to o dost jednodušší, než když se nám narodila Sofinka (ta třetí). To totiž nebyl rozumný ještě nikdo. Sárinka se sotva naučila chodit, venku ještě nechtěla chodit vůbec a skoro nemluvila. A Sebík měl rok a půl, nemluvil vůbec, sice chodil, ale byl prostě ještě mimino, se kterým to teda vůbec nebylo jednoduché (velkou roli na tom mělo to, že jsem mu na 5 týdnů zmizela ze života, když jsem musela být hospitalizována kvůli předčasnému odtoku plodové vody a následnému předčasnému porodu). Kamkoli jsem šla, musela jsem tahat náš obrovský trojkočár – respektive mega dvojkočár s vozíčkem s volantem za ním. Pro pobavení si můžete připomenout tento článek starý rok a půl o tom, jaká je realita se třemi miminy doma, kdy skoro pořád někdo řve :-).
Tak realita dneška je o poznání klidnější – Sárinka už je přeci jen pětiletá slečna, která ano, mívá svoje nálady a taky to s ní není vždycky jednoduché, ale mluví mnohem líp, i věty už zvládá tvořit a sice není zdatný chodec, ale na místo v kočárku už žádné právo nemá – pokud není zrovna po nemoci – a všude musí chodit pěšky (což nás tedy občas připraví o notnou část nervů :-)). Dopoledne je ve stacionáři, kde mívá logopedii, ergoterapii, fyzioterapii a kromě toho výtvarný i hudební program, což před těmi necelými dvěma lety ještě nebyla. Navíc Stellinku opravdu neskonale miluje, když ji něco bolí nebo má nějaký splín, stačí říct, že k ní položím Stellinku a hned je po slzičkách. Pomáhá i přebalovat, podá plenku nebo ubrousky a je teď prostě většinou moc fajn, taková „slečnoidní“.
Sebík je šikovný tříletý kluk, který mluví krásně, na (skoro) všem se s ním dá domluvit a úžasně pomáhá nejen se Stellinkou, ale i s dalšími holčičkami, jak ségrám sám říká. Taky se někdy sekne, jak to tak asi u tříleťáků bývá, ale velice rychle už se, Bohu díky, většinou i odsekne. No a Sofinka? To je naše malé éro, za pár dní vlastně už dvouleté. Snaží se mluvit, je neskutečně samostatná, všechno chce dělat sama (což je někdy dost na palici) a Stellinku by nejradši upusinkovala, jak ji miluje (ale v jejím podání upusinkování je Stellinka skoro pořád v ohrožení života, tudíž Stellinku se Sofi samotnou nechat tedy opravdu nemůžeme). Má dost nebojácnou povahu, všechno zkouší, do všeho jde po hlavě, hrozně ráda se směje a dělá blbosti a bezmezně miluje svého staršího brášku Sebíka. I Áju, jak říká Sárince, ale Sebík je holt její velký vzor a tráví s ním mnohem víc času).
Sebík se Sofčou si dokáží moc pěkně vyhrát. Dopoledne, když je Sárinka ve školce, jsou většinou nerozlučná dvojka. Hrají si na piloty, na rybáře, průzkumníky, všude lítají, všechno zkouší a je radost je pozorovat. Samozřejmě i spory občas mívají, ale většinou se na všem dohodnou (Sebík: „Sofinko, co se stalo, ty si chceš taky hrát s tímhle autíčkem? Tak já si s ním pohraju a pak ti ho půjčím, jo?“ Anebo taky: „Sofi, proč pláčeš, ty chceš taky tohle zvířátko? Jo? Tak to máš smůlu, to je moje“ ;-)). Sebík to se Sofčou ale umí většinou daleko líp než já, protože já na její tvrdohlavost občas nemám nervy (asi to bude tím, že je v mnoha ohledech po mně).
Jak to u nás doma teď vypadá?
Občas si říkám, že v mnoha ohledech je to vlastně větší pohoda, než když má někdo jedno dítě. Zabaví se a vyhrají si a nepotřebují vás tolik, jako když jsou sami (i když o to víc problémů, sporů a nenaplněných potřeb se samozřejmě musí řešit ;-)). Dneska ráno jsem si zvládla dát i celkem dlouhou sprchu a v klidu sníst snídani (začít jíst), mezitím Sárinka (kvůli nachlazení teď nechodí do stacíku) houpala Stellinku a zpívala jí písničky a Sebík se Sofinkou letěli letadlem někde nad Banánovými ostrovy a mořem plným žraloků. Ano, těsně po snídani Sofinka z „letadla“ spadla, omylem u toho kopla Sebíka a v tu stejnou chvíli začala mít Stellinka hlad a Sárince se zrovna chtělo strašně moc kakat. Takže brečeli tři najednou a Sáruš hučela, ať jí na ten záchod pomůžu. Takže u nás je většinou buď strašná pohoda, nebo naopak děs běs hluk. Ale co je jasné, je to, že nikdy není nuda! 😀 Bohu díky za to.
Ani večery nejsou (zatím) taková katastrofa, jak by se mohlo zdát. Kolem šesté večeře s pohádkou a kolem sedmé už jsou všichni v pyžámkách v pokojíčku, kde si čteme, což naše děti naprosto milují. Kolem půl osmé se pomodlíme a uspávání vypadá tak, že já sedím na posteli u Sebíka, abych dosáhla na něj, na Sofinku, která spí v „šuplíku“ vedle jeho postele a zároveň na Stellinku, která je buď v houpátku s dudlíkem, nebo ji u toho kojím, nebo je v šátku, zkrátka aby byl klid ;-). Dan sedí u Sárinky na posteli a vypráví již tradičně pohádku o Bajajovi, kterou si naprosto vytunil a Sebík jeho verzi absolutně miluje. I když teda zrovna Sebík často vytuhne ještě předtím, než se tam vůbec objeví nějaký drak. Kolem osmé většinou už všichni spí, tedy až na Stellinku, která si užívá svou chvíli jedináčka a ještě chvíli si s námi vykládá, než vytuhne taky ;-). To je ideál, samozřejmě velmi často se od nás zvláště v tuto večerní hodinu line řev, protože Sárinka nesnáší, když ji nutíme do toho, aby se sama oblékala do pyžámka (hlavně když je unavená), Sofinka pořád někde padá (protože pořád někam leze), Sebík je extrémně přecitlivělý, když je unavený, takže ho taky takhle večer rozbrečí kde co (to má taky po mně). No a Stellinka chce zapadnout, takže se často přidá též. Naše heslo ale zní „hlavně se z toho nezbláznit“ a víno a čokoláda to jistí :-D.
Co je nejvíce na palici, je vypravování kamkoli! Bohu díky, že už je tady jaro, přežít zimu s tím, že se sice snažíte být co nejvíce venku (viz bod čtyři odstavce dole „Jak se z toho nezbláznit“ :-D), ale máte před sebou vidinu toho, že oblékáte 4 děti, protože nikdo z nich se sám ještě komplet neoblékne a taky horor z toho, jaký model si zase vymyslí vaše třetí dcerka. Sofinka je totiž módní guru a krom toho, že si vybírá, co si vezme na sebe (s čímž já dost často nesouhlasím a pak z toho vznikají velmi, ale velmi hlasité situace B-)), tak se chce taky oblékat sama, což zčásti zvládne, ale třeba softshellové kalhoty, bundu, ani zimní boty opravdu nezvládá, tak se rozčiluje, že jí to nejde. Do toho vám Sára pořád zdrhá, protože ta nechce jít ven nikdy (pak ale zase nechce nikdy zvenku domů), Stellinka řve, protože už je unavená a chce do kočárku a Sebík už je dávno někde venku na motorce a vy se jen modlíte, ať si ho ta auta všimnou B-) (samozřejmě s nadsázkou – Sebík si sice dveře ze zahrady odemknout umí, ale ví, že na cestu bez nás jít nemůže). Když je náhodou hotová Sofinka a vyrazí na zahradu též dřív, tak se pro změnu modlíme, aby se vyhnula všem žebříkům, zvlášť tomu nejvyššímu, který musím už opravdu sundat, protože ona dokáže vylézt nahoru snad během vteřiny – update: žebřík sundán :-)). Když jsou konečně všichni vypravení, tak zaručeně přijde Sáruš s tím, že chce kakat nebo něco podobného. Anebo zjistíte, že sice máte svačinu pro Sofču a Sáruš, ale že to Sebík vlastně nejí a ještě honem běžíte pro něco pro něj. Anebo se po mrknutí na hodinky zděsíte, že jste oblékali tak dlouho, že už je pomalu na čase znovu nakojit Stellinku :-D.
Jak děti přijaly miminko a jaké mají vztahy?
Tentokrát jsem byla v porodnici jen 2 dny, přesně 48 hodin, tudíž to bylo úplně o ničem jiném, než těch 5 týdnů se Sofinkou. Do porodnice pro nás přijel Dan se Sofi a Sebíkem, Sárinka byla ve školce. Děti byly skvělé, ze Stellinky úplně nadšené. Já jsem byla na druhé koleji, všímaly si jen Stellinky, pořád ji chtěly hladit, pusinkovat, chovat, houpat. A to jim zůstalo, i když teda už z ní nejsou tak moc paf, jako byly na začátku, ale pořád ji vyhledávají a jsou s ní moc rádi.
Sárinka je ze Stellinky asi nejnadšenější. A přijde mi, že se díky Stellince zlepšil její vztah ke mně, jednu dobu byl takový odměřenější, spíš vyhledávala tatínka nebo i babičku, což jsem chápala vzhledem k tomu, že Sofinka se Sebíkem jsou taková moje klíšťátka. Teď se z nás staly ale důležité spolupečovatelky o Stellinku, spřízněné duše, spolu „kojíme“ (Sárinka u toho často „kojí“ jednu ze svých panenek :-D), přebalujeme, povídáme si s ní. A děláme u toho legrácky, což Sárinka miluje. I se snažím udělat si čas jen na Sáruš, buď na blbnutí, hraní anebo na učení, které mi Sárinka už tolik nebojkotuje a byť je to tedy dřina a obrovská škola trpělivosti (o tom zas jindy ;-)), dělá pokroky a je vidět, jak moc velkou má radost z toho, když jí něco jde.
Sárinka se Sebíkem mají taky pěkný vztah. Sebík se na Sáruš vždycky už těší, když pro ni jedeme do školky (jezdíme pro ni všichni, Sofi a Stellinka to většinou prospí), zazvoní a pokaždé, když k nám Sárinka přijde, ji neskutečně něžně obejme a dlouho se tak drží. V objetí. Sebík má vůči Sárince už teď ochranitelský pud. Když se Sárinka občas sebere a někam vyrazí, je to vždycky Sebík, který se za ní hned rozeběhne a dovede ji zpátky. Nebo ji brání před Sofčou, když jí bere nějaké hračky – u toho se ho ale snažíme zadržet, protože právě Sofinky vztah k Sáruš, kdy si nebere servítky, je pro ni přípravou pro reálný svět, kdy chceme, aby se naučila sama bránit a stát si za svým. Což ji čeká už za chvíli mimochodem, jelikož v září ji čeká nástup do běžné MŠ spolu se Sebíčkem (Sáruš bude mít sdíleného asistenta), tak jsem na to neskutečně zvědavá. A už teď jsem z toho nervózní. Jinak si spolu též dokáží vyhrát, třeba na babu, schovku či velkého zlého vlka – většinou ale Sárinka preferuje klidnější a samostatnou hru s panenkou, knížkou či kuchyňkou, Sebík se naopak ani na chvíli nezastaví a hraje si na rytíře, šmoulu, trpaslíka nebo třeba vosu a hlavně je neustále v pohybu… Občas mají ale svojí chvíli, kdy spolu dělají blbosti a chechtají se na celé kolo, nebo spolu chodí v kostýmech a předvádí se před zrcadlem, což oba dva milují…
Vztah Sofi a Sebíka už jsem tu trošku popisovala – kopírují se, dohadují se, závodí, blbnou, chechtají se na celé kolo, hádají se, perou. Skoro všichni, kdo nás potkají, si myslí, že jsou dvojčata. Už se mi i několikrát stalo, že si někdo myslel, že je Sofinka starší ;-). Sebík je totiž na svůj věk menší a Sofinka se zas na svůj věk dokáže tvářit neskutečně důležitě…
A již obligátně – jak se z toho nezbláznit?
- Mít čas JEN PRO SEBE – držím si „své“ dny, o kterých už jsem tu psala – momentálně je to úterý a spíš než den jsou to maximálně 2 hodiny, ale i tak – vypravím děti ven, většinou je rozdělím mezi Dana, babičku a sousedy (tímto všem zúčastněným moc a moc děkuji), a odjíždím někam do kavárny – oddechnout si, vypnout, vyřídit si potřebné, psát… Dortík, kávička a nějaká výborná limonáda jsou samozřejmostí :-). (Když jsem dneska říkala Sebíkovi, že půjdu odpoledne na chvíli pryč – fakt jsem s nimi pořád kromě této dvouhodinovky – tak po úvodní „scéně“, že chce jít rozhodně se mnou, se na mě vážně podíval a říká: „Mami, ty seš v té kavárně taky pořád“ B-) :-D).
- Konečně jsem dostala zelenou (od doktorky) na běh – vyběhnout jen tak, třeba během večeře dětí, na půl hodinky do lesa, je obrovsky osvobozující, očišťující a nervy zachraňující, vřele doporučuji :-).
- Najít si během dne chvilku, kdy si dám v klidu kafe a čokoládu a je mi jedno, že to kolem vypadá jak po výbuchu. U mě je to pravidelně čas po obědě, kdy Sofče a Sebíkovi pustím pohádku a mám většinou půl hodinky „pro sebe“ – a Stellinku, kterou u toho kojím, než jedeme pro Sárinku do školky).
- Omezit sociální sítě a ve volných chvílích (rozuměj po večerech, když zrovna neusnu s dětmi a nemusím akutně nic dodělávat, skládat nebo žehlit) spíš sáhnout po knížce či jen tak relaxovat u poslechu přednášky, hudby nebo dobrého filmu. Sociální sítě totiž nedobíjí, ale energii vysávají, tedy to je alespoň moje zkušenost.
- Pro mě je taky důležité najít si čas na modlitbu a četbu Písma.
- Snažit se být s dětmi co nejvíce venku.
- Když nejde být venku, mít aspoň jednu řízenou aktivitu pro všechny – modelínu, tempery, vodovky, opičí dráhu, hraní na kytary…
- Občas si jen tak lehnout na pohovku a být s dětmi. To jsem objevila teprve nedávno, musím říct, že se mi to velice zamlouvá :-). Děti to mají rády, když vidí, že u toho neskládám prádlo, nemyju nádobí nebo nedělám prostě nic podobného a jsem tam jen pro ně.
- Hrát si spolu a být opravdu zaujatý jejich hrou, nebo se o to aspoň snažit.
- Mít po ruce fajn babičku nebo tetu nebo kohokoli, kdo může pomoci, když je táta v práci a je potřeba. Tímto moc děkuji té naší ❤️. Tedy těm našim – druhá babička bydlí sice daleko, ale za pár dní s námi třeba jede na týden na koníky do Telče, takže si nás užije :-). A my jí. A taky se hodí mít skvělé sousedy, kteří vám občas rádi povozí vaši nejmladší ratolest v kočárku. Díky sousedi ❤️ ;-).
- Miminkovské tipy – absolutní záchranou je pro mě šátek a dudlík. Stellinka spí krásně v kočárku, ale doma v postýlce vůbec, takže šátek mi umožňuje fungovat, občas i něco sklidit nebo uvařit. A taky se občas rozpláče a v okamžiku, kdy si ji dám do šátku, je hned potichoučku, je vidět, že se jí tam líbí a já ten pocit miluju, když ji mám u sebe, můžu jí dát kdykoli pusu na čelíčko a zároveň mám volné ruce. No a dudlík je další top věc, která se mi u ostatních holčiček vůbec nedařila 😉 (jen Sebík byl aspoň ze začátku taky dudlíkový). Stellinka chce dudlat pořád, ale když jsem ji tak často kojila, byla pak přepitá, blinkala, bolelo ji bříško a byl to takový začarovaný kruh. Dudlík mě zachránil a musím říct, že mi skvěle funguje plné kojení po třech hodinách a dost.
A na závěr trošku odbočka od tématu (takže to klidně nečtěte :-)), i když vlastně ne tak úplně – jsem zrovna v kavárně, kde si užívám své slavnostní 2 hodiny týdne u výtečného tiramisu a milovaného cappuccina. Vedle mě si přisedla maminka s asi pětiletou holčičku, která se mi moc líbí – všechno ji zajímá, na všechno se ptá a je to na první pohled pěkné kvítko. Maminka ji ale od začátku kvůli něčemu pořád peskuje – prosím tě seď normálně, nikam nechoď, bud ráda, že jsem tě vzala na pohár, příště vezmu ségru, co zase děláš, to musíš na všechno hrabat? A co ty kalhoty, můžeš mi říct, od čeho je máš zas špinavé? Neustále měla v ruce mobil, fotila si holčičku s pohárem a očividně to posílala všem svým kámoškám, jak si užívá pohár s dcerkou. Skoro s ní nemluvila, když ji teda zrovna něco nevyčítala. Není divu, že holčička pak dělala schválně blbosti a nakonec mamince někam utekla a ona si ani nestihla dojíst svůj pohár… Proč to vlastně píšu? Asi proto, že mě to vždycky strašně bolí a chtěla bych moc poprosit o to, ať dokážeme se svými dětmi opravdu být. Ne jen tak na půl, ale úplně, bez telefonů a blbých hlášek, být rád za špinavé kalhoty, protože to většinou znamená, že dítko běhá, zkoumá a má radost ze života. Odpovídat na jeho otázky a zajímat se o jeho svět. Je to jaksi mimo téma, i když vím, že třeba zrovna Sárinka vždycky na sto procent pozná, jestli jsem tu opravdu s ní, nebo ne. Když spolu něco děláme a já u toho třeba po očku sleduju ostatní děti, tak na to hned reaguje a je z toho rozmrzelá. Každé dítě potřebuje i chvíle stoprocentní pozornosti. A u nich záleží na kvalitě, nikoli na kvantitě. Pokud je dostává (a tady nutno napsat, že každé dítě potřebuje k úplnému uspokojení jiné množství pozornosti, tady je na rodiči, aby poznal, jaké jeho dítě je – můžu doporučit skvělou knížku Pět jazyků lásky u dětí od Garryho Chapmana). A je úplně jedno, kolik dětí máte ;-). Jsem zas děsně chytrá, že? 😀 Ale třeba to někomu pomůže…
"Klídek, je to jen extra chromozom" 