Dnes už osmadvacetiletý Chris Bunton z Austrálie mě zaujal okamžitě. Jak někdo napsal v komentáři pod reportáž o něm: „Je to skvělý sportovec, pracuje, studuje, řídí auto – tak to si vede mnohem líp, než já!“ Na tom by nebylo nic divného, kdyby Chris neměl zároveň i Downův syndrom. Chris toho opravdu zvládá mnohem víc, než většina z nás – bez Downova syndromu 😉. Přesvědčit se můžete sami v následující krásné a inspirativní reportáži (s českými titulky – velké díky Kristýnce Štupákové).
Velký podíl na tom, jaký Chris je a co všechno dokáže, mají bezesporu jeho rodiče. A dost možná podíl největší. „Pokud byste řekli, že dítě je 50 na 50 charakter a výchova, mohl bych říct, že dítě s Downovým syndromem, kterým je Chris, může být výchova 60, možná i 70 %,“ říká v reportáži Chrisův tatínek.
Když se Chrisovi zpočátku nedařilo mluvit, učili ho rodiče znakovou řeč. Když zjistili, že má hodně ochablé svaly, přihlásili ho nejprve na atletiku, poté na gymnastiku. A právě gymnastika Chrisovi změnila život – našel v ní obrovskou vášeň, díky ní obrovsky posílil, jezdí na soutěže, získává spousty medailí, dokonce už i trénuje malé kluky a pracuje v týmu Speciálních olympijských her, kde má na starosti korespondenci a administrativní činnost.
„Občas se mi vrací vzpomínky, které jsem měla, když se Chris narodil: „Ach, ten v životě ničím nebude.“ A když se na Chrise podívám teď, mám slzy vděčnosti v očích. Kolik toho dokázal. Jsme na něj tolik hrdí,“ dodává v reportáži Chrisova maminka.
Chris vždycky toužil studovat. A když se dozvěděl o inkluzivním edukačním programu na univerzitě v Sydney, měl jasno. „Tento program dává lidem s mentálním postižením příležitost jít na univerzitu a dělat všechno to, co dělá každý mladý dospělý,“ popisuje v reportáži koordinátorka programu. „V roce 2002 jsme provedli výzkum – měli jsme 5 lidí s mentálním hendikepem, které jsme otestovali v tom, jaké by to bylo, kdyby šli na univerzitu. Zjistili jsme, že tím získali daleko větší nezávislost, byli mnohem více asertivní a celkově jim tento kurz dal opravdu hodně. Proto jsme kurz rozjeli i pro další lidi. Program by ale nebyl možný bez dostatečné podpory, proto mají tito mladí lidé každý 2 mentory nebo třeba speciální výukové programy,“ dodává.
Hodně mě zaujala role tzv. sociálního mentora – ten s Chrisem chodí na oběd, zajde si pro kafe nebo třeba do knihovny. To mi přijde skvělé – nemůže se stát, aby se tam některý z těchto mladých cítil osamělý nebo nechtěný…
Moje poznámka pod čarou: Tento program funguje v Austrálii už víc jako 9 let. Přijde mi naprosto geniální a je plně podpořen australskou vládou (více třeba zde). Kdy se něco podobného zavede i u nás? 🙏
„Na Chrisovi je překvapivé to, že nemá limity. Pořád chce dělat něco jiného, objevovat nové zájmy. A nikdy nepřestane. A je připraven to všechno trénovat,“ vyzdvihuje Chrisovo nadšení jeho tatínek, který ho mimo jiné učí i řídit. To vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti, jak sám říká 😉. Ale rozhodně to nese své ovoce.
V posledních letech se Chris začal věnovat i herectví – účinkoval již v pěti filmech (více o jeho filmografii zde) a ve dvou televizních seriálech (Doktor srdcař a The Other Guy).
Chris si zkrátka užívá života naplno a může být inspirací mnohým z nás. Díky Chrisi, jen tak dál – bourej předsudky o Downově syndromu a ukazuj, že Downův syndrom není překážkou.
"Klídek, je to jen extra chromozom" 
Krásný článek Ivet, děkuju 🙂
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Téma podílu výchovy a vůbec snaha vzdělávat ať už institucemi nebo po svém děti z DS jak bylo zmíněno v článku proč etuelne by stálo za poradny výzkum.
Ze zkušeností rodičů víme, kolik mnohdy zbytečného úsilí je potřeba obětovat a kolik trápení to pro celou rodinu znamená, snažit se děti něco naučit pokud samy nechtějí.
To se mi líbíTo se mi líbí